Více o JLRDS

Jean Louis Raduit de Souches se narodil 16. srpna 1608 v rodině chudší hugenotské šlechty v přístavním městě La Rochelle. Prokazatelně nejvýznamnější osobností rodu byl děd z matčiny strany, Louis de Bourdigale, jenž zastával funkci královského prokurátora.

Jako dospělý mladík se účastnil víc jak ročního obléhání svého rodného města, což byla zkušenost, kterou později využil při obléhání Brna, a událost, jenž zásadně ovlivnila jeho další vojenskou kariéru. Po kapitulaci města neodešel za moře jako většina jeho spolubojovníků, ale nechal se naverbovat do švédské armády, která mu byla svým protestantským vyznáním nejbližší a jako útočiště protestantů v té době nejvyhledávanější. Dalším důvodem proč vstoupil na kolbiště právě probíhající Třicetileté války bylo patrně i to, že jako druhorozený syn neměl větší šance na svěření správy rodinných pozemků.

Do švédských řad vstoupil na území dnešního Německa, tedy jako kalvinista utíkající před hněvem kardinála Richelieu a stal se chráněncem jiného Francouze, barona Jacoba de la Gardie, vlivného muže švědského království. Raduit de Souches byl kromě vojenského talentu a statečnosti i velmi vzdělaný a sečtělý a tím si získával i vlivné přátele. Nicméně lehko vzplanul, byl prchlivý a ve své vášni neuznával nadřízené a díky svému rozhledu byl přesvědčen o své neomylnosti. Tyto jeho povahové rysy mu naopak přinesly mnohé nepřátele a brzdily jeho slibnou kariéru.

V září 1634 se účastnil bivy u Nordlingenu, první velké porážky Švédů, a první léta zastával patrně nižší vojenské funkce v armádě krále Gustava Adolfa II a následně královny Kristýny, a získával další cenné zkušenosti. V roce 1635 byl jmenován důstojníkem, i díky svému ochránci, a se svým plukem odvelen do Pomořanska. V roce 1636 se účastnil bojů o město Stargard v dnešním Polsku, kdy se projevily negativní rysy jeho povahy, otevřeně kritizoval svého nadřízeného a hrozil mu vojenský soud. Než by se podřídil, raději se rozhodl pro odchod ze švédské armády.

Léta 1636-1639 strávil ve své rodné Francii, tedy spojence Švédska, a hledal uplatnění v královských vojenských službách. Jeho ochránci a příznivci včetně kancléře Oxenstierna podepsali jménem královny Kristýny roku 1637 ve Stockholmu dopis, který shrnoval jeho hrdinské činy. Rok a půl čekal na audienci u krále Ludvíka XIII. Zda audience proběhla dobře či nikoli a jaké návrhy mu byly učiněny, se můžeme jen domnívat. Raduit de Souches je překvapivě nepřijal hned a požádal o názor a souhlas kancléře Oxenstiernu, a dle všeho, aniž by čekal na odpověď se vrátil do Švédska a pokračoval ve své kariéře tam, kde skončil.

Po návratu ke Švédům byl ještě téhož roku 1639 jmenován plukovníkem a byl mu propůjčen dragounský pluk, s kterým byl vyslán do Slezska. Zde se seznámil se špičkami švédského generálního štábu Karlem Gustavem Wrangelem, Torstenem Stalhansenem či Lennartem Torstensonem. Postupem času Raduit opět nedokázal zkrotit svoji povahu a svého přímého velitele, generála Stalhansena otevřeně kritizoval. Ten si to nenechal líbit a Raduit de Souches se opět ocitl před vojenským soudem. Podle některých zdrojů dokonce mělo dojít i na souboj.Raduit de Souches pochopil, že se uznání ve švédské armádě nedočká a ze švédského zajetí v červnu 1642 utekl.

Pro návrat do Francie se rozhodl přes Vídeň a seznámil se tam s bratrem habsburského císaře Ferdinanda III., Leopoldem Vilémem, biskupem olomouckým, štrasburským a velitelem císařských vosk, který se rozhodl využít jeho znalostí švédské strany. Již 1. října 1642 je jmenován plukovníkem dragounského pluku a je poslán do Slezska, tentokrát v císařských službách.

Po změně ve vrchním velení ve švédském vojsku a jejich vítězné bitvě u Lipska roku 1642 se Švédům otevřela cesta do Čech. Habsburská monarchie potřebovala silně zvýšit stav své armády a hledala schopné muže na všech úrovních. Armáda tvořila svět sama o sobě a podléhala přímo císaři, který rekrutoval své cizí důstojníky dle své libovůle a Raduit de Souches rozhodně nebyl ojedinělým případem. Složení prostého mužstva bylo ještě více heterogenní.

De Souches se v císařských službách na sebe výrazněji upozornil při obléhání Olomouce, obsazené Švédy od roku 1642. I když se plán na osvobození města nezdařil kvůli prozrazení, svým hrdinským činem si získal dobré jméno u dvora. Díky této statečnosti byl 14. března 1645 jmenován císařem Ferdinandem III. velitelem obrany Brna

Po porážce císařských vojsk u Jankova Švédové táhli na Vídeň, ale v cestě jim stálo Brno se svou pevností Špilberk. Švédové měli pod kontrolou strategická místa na jižní Moravě i část Dolních Rakous a kdyby město Brno padlo, monarchie by byla zasažena dvakrát, poněvadž švédské sbory by se mohly obrátit na tehdejší Prešburk, dnešní Bratislavu, hlavní město Uher.

Šance na ubránění byla velmi malá a Raduit de Souches si mohl být jistý, že pokud se dostane do rukou nepřátel, tj. svých bývalých spolubojovníků, nebudou s ním mít slitování. Pod svým velením měl jen 1476 mužů a z toho jen 426 profesionálních vojáků. Švédů bylo 28 tisíc a ještě očekávali posily 12 tisíc mužů od sedmihradského knížete Jiřího I. Rákoczyho. Raduit de Souches přijel do Brna 15. března a díky svému energickému chování si získal zpočátku i nedůvěřivé Brňany. Za šest týdnů připravil město k obraně. Nechal ho předzásobit zbraněmi, potravinami, dal opravit hradby, zbudovat příkopy a mj. nechal vykopat i krytou cestu spojující město s pevností. Při obléhání, které trvalo 112 dní - od 3. května do 23. srpna 1645 uplatnil prakticky stejné zásady, které před 18 lety zažil v La Rochelle. Zlomovým dnem byl 15.srpen, svátek Nanebevzetí Panny Marie, den generálního útoku, kdy Švédové útočili na šesti místech. Díky skvělému velení Raduit de Souches, statečnosti a odhodlanosti všech obránců bylo město Brno jako jediné na Moravě ubráněno a švédská armáda na konci srpna odtáhla a její vrchní generál Lennart Torstenson se brzy nato rozmrzen vzdal vrchního velení. Ubránění Brna znamenalo záchranu Vídně a tím spásu celé habsburské monarchie.

Ztráty Švédů byly obrovské - 8 tisíc můžu, zatímco na straně obránců padlo jen 250 mužů a 150 bylo zraněno. Císař Ferdinand III. se veliteli města a všem dalším obráncům včetně celého města velkoryse odměnil. Raduit de Souches se tak přičinil o konečné příměří Třicetileté války a znemožnil tak Švédům dosáhnout konečné porážky domu habsburského. Viz též Po Stopách Raduit de Souches - Brno.

Po této úspěšné a slavné obraně kariéra Raduit de Souches prudce stoupala. Již v roce 1645 byl povýšen na generála a ustanoven vojenským velitelem Moravy. O rok později, v roce 1646, byl povýšen do stavu svobodných pánů.

Roku 1648 se stal polním maršálem Moravy a ze své funkce vrchního komisaře dohlížel na odchod Švédů z Moravy, z Čech i Dolních Rakous. Jakožto uznávaný odborník na opevňování se podílel na obnovení obrany královských měst Brna, Olomouce aj. Roku 1658 ve funkci generála polního zbrojmistra, tedy velitele nad veškerým dělostřelectvem, měl vytlačit Švédy z Pomořanska, což se mu z větší části podařilo (1657 dobytí Krakova, 1658 Toruně).

Po smrti svého spolubojovníka při obraně Brna, George Ogilvyho, zastával v letech 1661- 1664 funkci velitele hradu Špilberka. V té době, roku 1663, byl povýšen do hraběcího stavu.

Po objevení hrozby Osmanské říše dostává nový úkol - zastavit pronikání Turků na jihovýchodě. Osvobozuje Nitru, Levicu a bojuje i u Ostřihomi, a podařilo se mu zahnat Turky za Dunaj. V roce 1664 je jmenován plukovníkem komárenské hranice a velitelem horních měst na Slovensku. Obnovuje a vylepšuje staré pevnosti a buduje nové. Podílel se na výstavbě nového pevnostního města Leopoldov, pojmenovaného na počest císaře Leopolda I.

Ve Vídni se mu dostalo politické funkce a roku 1665 je jmenován tajným radou a 1668 se stává velitelem vídeňské městské gardy a věnuje se tomu, co nejvíce umí - opevňování. Při pobytu ve Vídni pobývá ve svém paláci přímo v centru města za kostelem sv. Štěpána na Singerstrasse č. 16, dnešní palác Breuner.

Poslední vojenská kampaň ho přivedla k hranicím rodné Francie v čele s Ludvíkem XIV. Rakousko spolu se Španělskem vyslalo pomoc Nizozemí, které bylo ve válce s Francií od roku 1671. Raduit de Souches je vyslán do boje v čele císařského vojska o síle 21 tisíc mužů roku 1673. Na území Belgie se účastní nejkrvavější bitvy Třicetileté války, bitvy u Seneffe, kde padlo 20 tisíc mužů a bitva skončila spíše nerozhodně. Během bitvy se Raduit de Souches dostal do sporu s velitelem spojeneckých vojsk Vilém III. Oranžským, který si na něj po návratu u vídeňského dvora stěžoval. Z kláštera u Dinantu přiváží vzácnou sošku Panny Marie de Foy viz Po stopách Raduit de Souches - jižní Morava. Pokus o rehabilitaci, která se táhla až do roku 1676 končí neúspěchem. Je odkázán na své statky a zbaven vojenských funkcí kromě tajného rady. Stárnoucí a oční i duševní chorobou stižený maršál umírá 12. srpna na svém zámku v Jevišovicích ve věku nedožitých 74 let.

Ekonomické zázemí

Raduit de Souches byl skvělý hospodář a cílevědomě se věnoval budování a péči o své statky. Roku 1646 získal inkolát v zemích Koruny české a v roce 1650 i pro země uherské. Mohl tedy skupovat pozemky na území habsburské monarchie, ačkoli byl cizinec. Podmínkou bylo přestoupení na katolickou víru, což spočívalo patrně jen ve zpovědi dle katolického způsobu. V roce 1649 koupil ze své odměny za uhájení Brna dům na Velkém náměstí (viz Po Stopách Raduit de Souches - Brno). V roce 1649 koupil panství a zámek Jevišovice, který zvolil za své reprezentativní sídlo. Panství na jižní Moravě postupně rozšiřoval koupí dalších statků. Roku 1665 koupil Hostim, roku 1679 Plaveč a roku 1680 Boskovštejn. Vlastnil též výše zmiňovaný palác ve Vídni.

Raduit de Souches nespoléhal jen na příjem ze svých statků, jak bylo v jeho rodné Francii zvykem, ale na svých statcích aktivně podnikal. V 70. letech na řece Jevišovce zbudoval vysokou pec a tři hamry, které vyráběly kujné železo a pumy pro armádu.

Hluboké Mašůvky, které byly známé již od středověku svým léčivým pramenem, přeměnil na dodnes významné poutní místo tím, že kostelíku, který tam zbudoval, věnoval vzácnou sošku Panny Marie de Foy z Belgie. Pro pohodlí hostů vybudoval v blízkosti pramene lázně a lázeňský hostinec.

Více viz Po stopách Raduit de Souches - jižní Morava ZDE

Osobní život

Raduit de Souches byl dvakrát ženatý. První ženu, Annu Alžbětu z Hofkirchenu si vzal někdy před obléháním Brna a měl s ní 4 děti - 2 dcery a 2 syny. Nedlouho před smrtí jeho první ženy byli oba povýšeni roku 1663 do hraběcího stavu. Druhou ženu, Annu Salomé, hraběnku z Aspermont- Reckheim, jenž byla o 40 let mladší, si vzal po 14 letech v roce 1677. Jejich jediný syn zemřel krátce po porodu.

Jeho dvě dcery z prvního manželství se provdaly do rodiny Thurnů, rep. Puchheimů. Pokračovatelem rodu se stal mladší syn Karel Ludvík, poněvadž starší syn Jan Ludvík byl prohlášen za slabomyslného. Karel Ludvík šel ve šlépějích svého otce, stal se polním maršálem. Vojenské řemeslo se mu však stalo osudným a zemřel v bojích proti Turkům roku 1691. Jediný mužský potomek Karla Ludvíka, Karel Josef, neměl štěstí, poněvadž z jeho šesti dětí se dospělého věku dožily jen dvě dcery. Tím rod de Souches vymřel po meči. Dědictví na Jevišovicku převzala Marie Vilemína, která se provdala za Jana Nepomuka, hraběte z Ugartu.

Roku 1935 vymřel rod i po přeslici, kdy vymřela jevišovická větev. Rod nepřímo pokračoval přes česká hrabata rodu Chotků a přes italská knížata Dentice di Frasso, kterým patřilo dědictví na Kravsku, v okrese Znojmo, až do pozemkové reformy roku 1948. Potomci slavného prapředka žijí v jižní Itálii dodnes.